Stanislav Šebek

  V malebné vesničce Bošov, ležící v Českomoravské vrchovině, se narodil dne 12. 11. 1925 Stanislav Šebek, páté dítě manželů Albíny a Rudolfa Šebkových. Když se začal Stanislav batolit, zjistili rodiče dvě zásadní věci, které zcela ovlivnily Stanislavův život. Zjistili, že je nevidomý, nejspíše z důvodu prodělané infekční nemoci v těhotenství matky. Jako jakýsi protipól vnímali u kloučka skvělé sluchové vnímání, které již v takto raném věku pomáhalo děťátku lépe se orientovat v prostoru.  Bravurně rozpoznával hlasy svých blízkých, rychle se učil a měl výbornou paměť. V předškolním věku si jeho talentu všiml farář Bartoš v Žumberku na pravidelných nedělních mších, upozornil tehdy rodiče na Standův výborný rytmus, přednes, zpěv a absolutní sluch.  Zprostředkoval a doporučil jim ústavní školku, dále pak základní školu pro nevidomé děti v Praze na Hradčanech. Kázal rodičům, že by byla škoda takový talent u dítěte nepodpořit. Proto se po složitém rozhodování, zda dát dítě do cizího prostředí, velkého města a vídat ho jen o víkendech, svátcích, a prázdninách, ocitl malý Stanislav na místě, které ho dále ovlivnilo na celý život.

   Stanislav si ze studií na Hradčanském ústavu odnesl mnoho krásných vzpomínek, i přes prvotní stesk po domově, převážily pozitivní stránky- získání přátel na celý život a rozvíjení talentu, jeho největší záliby- lásky k hudbě. Základní školu absolvoval s výborným prospěchem, jeho velký hudební talent sílil. Zároveň se učil cizím jazykům a rozhodoval se, jaký typ studia dále zvolí. Zvítězila pražská Státní konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1947. Studoval též skladbu u profesora Josefa Křičky, na jehož hodiny často vzpomínal. V době studií se blíže seznámil s chovancem hradčanského ústavu Jaroslavem Fliegrem, který přišel o zrak asi v šestnácti letech. Jaroslav se stal Stanislavovým nejlepším přítelem, scházeli se pravidelně i po studiích, hráli spolu na klavír, besedovali a vzpomínali na pobyt v Praze.

   Jako mladý jinoch si Stanislav přivydělával hraním s vesnickými muzikanty na zábavách, plesech a dalších společenských akcích. Jeho nejoblíbenějším hudebním nástrojem se v té době stávají varhany, na které hrál opravdu mistrovsky. Hrával ve všech kostelích v okolí rodné vsi do vzdálenosti čtyřiceti kilometrů, všude ho znali a začínali si vážit jeho umění v tak mladém věku.

   V roce 1947 začínal navštěvovat mimořádné přednášky na FFUK v Praze- hudební dějiny a estetiku. V té době začal také vyučovat na Ústavní hudební škole v Praze hru na klavír, intonaci, harmonii a sborový zpěv. Po únoru 1948 byl ústav změněn na Státní pedagogickou školu pro nevidomé, pro něj zde již pracovní místo nezůstalo, jelikož byl věřící. Proto hledal místo jinde, třeba i varhanické. To se mu podařilo v Bohosudově a započal novou životní etapu. Rodiče se přestěhovali se Stanislavem, získali malý klášterní byt a Stanislav se stal kantorem (profesorem hudby) na zdejším chlapeckém církevním gymnáziu. V roce 1950 Státní bezpečnost internovala všechny duchovní, Stanislav musel s rodiči prostory gymnázia opustit, klášterní byt vyklidit a odstěhovat se do přiděleného bytu v prvním poschodí na náměstí, proti kostelu nad kadeřnictvím. V roce 1951 byl zatčen a několikrát vyslýchán Státní bezpečností, od uvěznění ho ochránila pouze jeho slepota. Gymnázium bylo v roce 1951 zrušeno, Stanislav tedy vyučoval soukromě doma.

   Tato doba byla pro Stanislava, jeho blízké a přátele velice těžká. V tu dobu se už Stanislav zcela oddal kantorské profesi, na gymnáziu získal řadu profesních zkušeností a dále je rozvíjel v improvizované učebně doma- ve skromné učebně stávaly dva klavíry pianino a křídlo, také harmonium. Na skříni ležely nástroje dechové, v koutě stávalo skromné vybavení zvýrazňující prostor hudební učebny. V letech 1954 – 55 mu nabídl Závodní klub Elpor v Bohosudově možnost vyučovat v jeho prostorách. Tuto nabídku přijal. Později vyučoval v budově kulturního domu Olympie- zde pouze hře na klavír. Nástroje dechové, harmoniky a sólový zpěv učil  i nadále ve svém bytě.

   50. léta znamenala pro Stanislava možnost uplatnění varhanní hry v kostele v Bohosudově. Stal se varhaníkem a ředitelem kůru. Hrával na varhany i v sousedních farnostech v Chabařovicích, Novosedlicích, Trnovanech, byl spoluzakladatelem chrámového sboru. Tehdy komponoval hudbu chrámovou i světskou. Skladatelské úspěchy a mnoho koncertů na sebe nenechalo dlouho čekat. Rovněž se setkal s jinými hudebními osobnostmi, což jeho  hudební zkušenosti znásobilo.

   V roce 1957 se oženil s Alicí Níčovou z Chebu, též dobrou muzikantkou a zpěvačkou. Alice vyučovala hře na klavír v Krupce. V roce 1958 se jim narodila dcera Marie, která byla požehnáním jejich vztahu. I ona podědila hudební nadání, které rodiče i prarodiče rozvíjeli. Navštěvovala ZUŠ obor zpěv a klavír. Nakonec jí hudební dráha nebyla souzena a stala se z ní zdravotní sestra. Její čtyři děti (Stanislav se dožil narození vnuka Jindřicha a vnučky Marie) hudebním nadáním  také oplývají, pokračují v rodinné hudební tradici a prosazují uchování památky svého dědečka.

   Stanislavova pedagogická činnost pokračovala v Chabařovicích, v Lidové škole umění, kde působil od roku 1960. Za působení na hudební škole prošly pod jeho vedením stovky žáků. Též připravoval zpěváky k profesionálním výkonům a zkouškám na konzervatoře či hudební školy. Jeho žáky byli např.: Nataša Romanová (pozdější sólistka ND v Praze), Naďa Šormová (též sólistka ND), Alena Plicková (sólistka v divadle v Teplicích a Ústí n/L, jeho dlouholetá spolupracovnice a přítelkyně). Mnozí se věnovali studiu hudby na středních školách, pedagogických fakultách, konzervatořích (např. Jana Novotná, Jan Pobuda, Pavel Krs). S posledním zmíněným- Pavlem Krsem, byl Stanislav dále v kontaktu. Pavel se stal učitelem hudby v Chabařovicích, mnoho se toho od Stanislava naučil, byl skoro jako jeho druhý otec. Stanislav se po dlouhá léta podílel na organizaci veřejných vystoupení různého typu, spolu se ženou se staral v Domě kultury v Krupce o hudebně založený dorost, o víkendech vyučoval soukromě zpěvu budoucí učitelky v MŠ a další studenty. Žačky jeho ženy Květa Sadílková, Ludmila Jindřichová a dcera Marie Šebková založily Krupské trio, které Stanislav se svou ženou vedl. Toto hudební uskupení nechybělo u mnoha tradičních společenských akcí s kulturním programem. Mnoho hudebních setkání a koncertů bylo dále pořádáno Domem kultury v Krupce spolu s jedním z přátel- dirigentem smyčcového orchestru v Krupce Otakarem Truncem.  Z přátelství vznikla řada hudebních děl např.: pochod „Ať žije Krupka“, pochod „Interiér“. Dalším přítelem byl též dirigent- Bohumil Berka. Třetím přítelem této životní etapy se stal Bohdan Ostroveršenko. Dlouhá léta přátelství lemovala řada koncertů, hudební spolupráce i rodinných setkání. Stanislav byl Bohdanovým rádcem a učitelem, přátelství a hudební zkušenosti si předávali spolu s jejich ženami.

  Největší hudební láskou byla hra na varhany. V kostelích a kaplích okolí Bohosudova byl Stanislav častým hostem a zprostředkovatelem hudebního zážitku. Dokázal mnoho nástrojů bravurně naladit, v případě potřeby opravit. Když mu byla hra na varhany zakázána, brával s sebou harmoniku. Další oblíbenou činností byl zápis skladeb, které zapisoval nejdříve Braillovým písmem pro sebe, poté diktoval z prvopisu zapisovateli (např. manželce, švagrové, později I. Polívkové, O. Truncovi, B. Ostroveršenkovi).

  Tento významný skladatel, hudebník a pedagog skonal náhle dne 11. 5. 1984 a zanechal po sobě stovky skladeb- církevních i světských, spoustu zarmoucených přátel a žáků, rodinu. Obohatil šířením svého nadání a pedagogickou činností Bohosudov na dlouhé roky dopředu a zanechal v srdcích těch, které znal, úžasné vzpomínky a inspiraci. Přes svůj handicap se stal jednou z nejvýznamnějších hudebních osobností své doby a podporovatelem hudebního života na Teplicku.